Byl jednou jeden ..... chlapec, který se narodil s nemocí. Byla to nevyléčitelná nemoc. V 17 letech..... mohl každou chvíli umřít. žil stále jen stáhnutý v domě, pod dohledem své matky. Jednou už toho ale měl dost, a tak se rozhodl, jednou jedinkrát si vyjít. Poprosil svou matku o dovolení a ona mu to umožnila. Když se procházel svou čtvrtí, viděl množství obchodů.
Když šel okolo obchodu s hudebninami, uviděl nádherné děvče, asi v jeho letech. Byla to láska na první pohled. Otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Nedíval se po ničem jiném, jen po ní. Stále více se blížil k přepážce, kde stála. Podívala se na něj a s úsměvem se zeptala: "Můzu vám nějak pomoci?" Během toho si myslel, že je to ten nejpěknější úsměv, který ve svém životě viděl. Pocítil potřebu ji políbit právě v tomto momentu. Koktavě jí odvětil:
"Ano, eeehhh, uuuhhh... rád bych koupil jedno CD." Bez přemýšlení vzal první CD, které uviděl a zaplatil. "Chceš ho zabalit?" zeptalo se děvče zase s úsměvem. Odpověděl že ano, a kýval souhlasně hlavou; ona šla dozadu a pak přišla se zabaleným balíčkem, který mu předala. On si jej vzal a opustil obchůdek. Odešel domů a od toho dne navštěvoval tento obchod každičký den, aby koupil nějaké CD. To děvče stále balilo jednotlivé CD a on si je pak vzal domů, položil je nerozbalené do šuplíku. Příliš se styděl, než aby pozval to děvče, aby si s ním vyšla. Ačkoliv už to zkoušel, nešlo mu to.
Jeho matka se pokusila ho v tom povzbudit, aby se další den odvážil, a on se chytl za srdce a, ... a vyšel odvážne k obchodu. Koupil si CD a jako vždy ho dostal zabalené. Vzal CD a když se ona nedívala,rychle ji nechal na pultu lístek se svým telefonním číslem a vyběhl z obchodu ven.
"......Crrrrrr !!!"
Matka zvedla sluchátko: "Ano?", byla to ona, ptala se na jejího syna; matka naprosto zničena začala plakat a řekla: "Ty to nevíš? ... Včera zemřel."
Bylo příliš dlouho ticho, až na pláč matky, který se v sluchátku ozýval. Pozdeji vstoupila matka do pokoje svého syna, aby si jej připomněla.
Rozhodla se začít s tříděním jeho věcí. Otevřela šuplík a k jejímu překvapení se tam tyčily hory CD, které nebyly ani rozbalené. Byla zvědavá, bylo tam tolik k vidění a ona se nemohla udržet.
Vzala jedno, sedla si na postel a začala rozbalovat CD a nasla u něj přiložený i kus papíru. Matka ho vzala do ruky a začala číst. Stálo na něm: "Ahoj! Jsi fakt milý, chtěl by sis se mnou někdy vyjít? Mám tě ráda.... Sofia."
S hlasitou emoci otevřela matka ještě jedno CD, a i z něj vypadl list papíru, ze všech balíčků ....... na všech bylo napsáno to samé...

Ponaučení: život je už takový, proto nikdy nečekej na zítřek, když máš někomu říci, že ho máš rád! Zítra na to může být už příliš pozdě!

 

Láska a smrt

Je sychravé podzimní odpoledne, ulicemi plynou davy nevšímavých, ustaraných a tak neskutečně monotónních lidských postav. Všechny jsou zabrány do svých vlastních starostí všedního, ničím nezajímavého dne. Nikdo si nevšimne dívky kráčející středem té živé masy. Dívky s nepřítomnýma, uplakanýma očima. Nikdo se na chvíli nevytrhne z kaľdodenního stereotypu. Nikdo se nezeptá, zda nepotřebuje pomoci, zda je vše v pořádku. Dívka bezmyšlenkovitě kráčí ulicemi. Už není schopna přemýšlet, ne, teď už ne. Její mysl zůstala na té křižovatce. Stále před očima vidí jeho krásné hnědé oči a nádherně tvarované rty, jak se s ní ač nerady, pro dnešek loučí a zároveň slibují další krásné zážitky. Ani jeden však ještě netuší, že je to naposled. Naposled v tomto životě. Naposled v tomto světě. Naposled co se mohou vzájemně podívat do očí a říct si ta dvě magická slůvka. "Miluji tě" řekne mladík a jeho tvář se rozzáří v láskyplném úsměvu. "Však já tebe taky" odpoví skoro rutinně dívka. Kdyby jen tehdy tušila…

Auto se pomalu rozjíždí. Dívka odchází směrem k nedalekému domu. Už zavírá domovní dveře. Najednou uslyší strašnou ránu, zvuk rozbitého skla a nepřetržitý zvuk klaksonu. "Tome néééééé!!!" Doběhne na křižovatku, kde už se tvoří hlouček všudypřítomných čumilů. "Zavolejte někdo záchranku, prosím rychle! Tome no tak prober se, prosím!" ... Už je pozdě, mladík už nevnímá všechno to dění kolem něho. Nevnímá marné snažení záchranářů o jeho život. Nevnímá slzy své milované. Dívka stojí na rohu křižovatky a dívá se za černou dodávkou. Zhroutil se jí život. Chtěla mu toho tolik říct, jak moc s ním byla šťastná, jak milovala jeho čokoládové oči, krásné rty, jeho bezchybnou povahu. Proč jen se to muselo stát, proč nám?! "Miluji tě, Tome!"

Dívka prošla snad už celé město, už nemůže přemýšlet, nejde to! Najednou se ale znovu ocitla na té křižovatce. Tady. Tady se to stalo. Tady se jí zhroutil celý svět! Ale za okamžik budou zase spolu, pomyslela si... "MILUJI TĚ" vykřikla dívka a vstoupila do silnice...

Smutné oči

...až budeš plakat vzpomeň si na toho kdo na tebe čeká a myslí....

Jen tak stál a díval se na ní. Mlčky ji hleděl do očí. A ona cítila to teplo,které ji hladilo na každé části jejího těla. Cítila ty motýlky v břiše co se jí vznášeli až k srdci. Byla šťastná,když ho měla na blízku a viděla jeho úsměv co patřil jenom jí. Milovala jeho objetí ,jeho silné paže co jí vždycky chránily před okolním světem.V jeho pohledu se topila a nechtěla záchranný kruh. Byl její nejlepší přítel a ona jeho. Nedovedli si léto představit jeden bez druhého a vždy vše plánovali spolu a těšili se na další prožitý čas kdy se mohli jeden druhému dívat do dušičky. Byl její jediná hvězda na nebi a ona jeho jediným slunečním paprskem. Ale nikdy si tato slova neřekli do očí. Byli stále nejlepšími přáteli. Nikdo nevěděl jak moc se mají rádi a ani oni sami si neuvědomovali hloubku svého vztahu. Pohladil ji nezištně po vlasech a ona mu byla vděčná za tento nepatrný dotek po kterém se celá chvěla. Rozloučili se a jejich osudy se měli znovu na celý rok rozejít. Když jí naposledy obejmul sotva udržela slzičky. Dal ji pusu a ona odjela domů. Mysleli na sebe každý den,ale ani jeden si nepřipouštěl jak mu ten druhý schází. Plynuly dny a týdny. On se zrovna vracel z basketballového tréninku,ale nevšiml si auta co přijíždělo ze zrádné zatáčky. Zrovna jí psal zprávu. Zprávu která ji měla oznámit jak moc mu schází. Jak moc se zamiloval do své nejlepší přítelkyně. Nikdy ji nedostala. Teď stála u hrobu a dívala se jak jeho rakev pomalu klesá do té nekonečné tmavé díry. Už nikdy se jí nevrátí. Už nikdy neuvidí jeho nakažlivý úsměv,už nikdy jí nepohladí po vlasech ,už nikdy jí nepolíbí..... Jak moc litovala toho ,že mu nikdy neřekla jak moc ho miluje. Jak moc litovala toho promarněného času. Jak moc jí scházel. Zůstala stát jako poslední u jeho hrobu. Byl parní letní den.V tuto chvíli měli být spolu na výletě.V tuto chvíli se měli spolu smát. Ale čas nejde vrátit. Nejde udělat to co jsi měl udělat už dávno. Zavřela pláčem zčervenalá víčka a zdvihla hlavu k nebi :,,Proč?'' tiše zašeptala sotva ji bylo rozumět.,,Proč tak brzy? Chtěla jsem ti toho ještě tolik říct. Chtěla jsem toho ještě s tebou tolik prožít!''To už ,ale nevydržela a z pod zavřených víček se jí začaly valit slzy.,,Proč?" To už ale nešeptala,ale křičela. ,,Já tě milovala! Já tě miluji a ty jsi odešel!Slyšíš?!" Slyšel ,ale to ona nemohla vědět.,,Miluji tě a navždy budeš v mém srdci. Nikdy nezapomenu!'' A plakala. Plakala jako by měla utopit celý svět ve svém smutku. Když v tom jí spadla na tvář kapka. Otevřela oči,ale nebe bylo blankytně modré. A další a další. To on plakal,tam nahoře a přál si ji obejmout a utěšit. A říct jí,že tu na ni čeká.Ona věděla ,že je tam s ní.Věděla,že ji nikdy neopustí,že ji bude vždy chránit. Stal se jejím anděl strážným.Vždy, když uronila slzu nebe plakalo s ní. A ona věděla,že se nesmí trápit. Jinak se on bude trápit taky a to nechtěla dopustit. A těšila se z každého nového dnu. Protože,když byla šťastná ona byl i šťastný on...

Miluji tě a proto Tě opouštím

Ublížil jí. Jediný člověk, kterého milovala, jí ublížil. To jediné jí znělo v hlavě. V srdci bolest a nenávist, v očích slzy a v ruce žiletku. Seděla na zemi opřená o vchodové dveře svého bytu. Nádherné, jemné vlasy barvy podzimního sluníčka si omotávala kolem prstu. Přemýšlela, jak moc ho miluje a co všecko pro ni znamenal. Dnes pro ní všechno skončilo. Tolikrát už se chtěla zabít a jizvy na zápěstích toho byly důkazem. On jí vždy pomohl zpátky, ale dnes je rozhodnuta to udělat. Viděla ho, jak objímá jinou. Proč jí to udělal? Věděl, že ho miluje. Nechtěla se dál ptát….. Co ale nevěděla, bylo, že ta, co objímal, byla kamarádka, že mu pomáhala vybrat prstýnek pro ni. On šel za ní v ruce krabičku s prstýnkem a kytičku bílých kopretin. V srdci radost a touhu spojit navždy svůj život s jejím. Mobil oznámil známou melodii příchozí zprávu. Byla od ní. Netrpělivě si jí přečetl, ale to, co v ní stálo, ho ranilo jako tisíce ostrých nožů. "MILUJI TĚ a proto tě opouštím………….." A ona….. ??? Zarývala žiletku hluboko do zápěstí. Necítila bolest, kterou jí způsobilo to malé ostří. Cítila jen bolest ve svém srdci. Plamínek jejího života se zmenšoval s rostoucí kaluží krve z jejích žil....... Pozorovala tu rudou kaluž a doufala, že teď najde tu vytouženou svobodu. Umírala ve smutku a bolesti a hlavně sama a zbytečně………. A On? Nechápal, co se děje. Stoupal po schodech vedoucích k jejímu bytu, ale neměl sílu zazvonit. Přemýšlel, co udělal špatně. Proč ho nenávidí? Proč ho chce opustit? Posadil se na zem a opřel se o dveře. Nevěděl, proč to napsala a ani to, že ona za těmi dveřmi umírá………

Čekat se někdy nevyplácí...

Teplé paprsky odpoledního sluníčka dopadaly oknem do malého nemocničního pokoje. Jen čtyři zdi, okno, dveře, postel, skříň a malý stolek. Tady se čas neměří na hodiny a minuty, ale na kapky infuzí, krevních konzerv a slz. Na posteli ležela dívka, která doufala v zázrak. Nikdy nepřestala věřit, že se uzdraví. Nikdy neplakala pro ztracené kaštanové vlasy. Nikdy se nepoddala bolesti. Pořád věřila v zázrak. Nikdy mu neměla za zlé, že od ní odešel, když se dozvěděl o její nemoci. Jen toužila po tom ho spatřit. Věděla, že umírá, ale přesto věřila, že se stane zázrak. Upřeně hleděla na kapky infuzí, které jedna po druhé proudily do jejích žil. Doufala, že přijde. Tak moc si to přála. Najednou cítila něčí přítomnost. Otevřela oči a viděla Ji tam stát. Srdce se jí zachvělo. "Ještě ne! On přijde," smlouvala s ní. Nepřestávala věřit. "Je pozdě musíme jít…….." řekla dívce a natáhla k ní ruku. Ta se naposled zadívala na dveře pokoje a odevzdaně uchopila tu chladnou bílou ručku. Zadívala se do těch nádherných očí. Jediná slza a už nic víc. Poslední kapka odměřila její život. Už se nikdy nedozví, že stál za dveřmi jejího pokoje. Strach z toho, že jí zlomil srdce, mu nedovolil vstoupit. Možná by vešel, kdyby věděl, že ona ho pořád miluje a že za těmi dveřmi umírá………

Poslední písmenka

...jak moc můžete ztratit,jak moc času promarnit. nečekejte na poslední chvíli, smrt nepočká.

Byli dobří přátelé. Viděli se,ale jen jednou do roka. Na letním táboře. Těch 10 dní se snažili využít do poslední minuty,vteřiny. Stále byli spolu. Pořád si měli co říct,skvěle se spolu doplňovali, byli sehraná dvojka.Všichni je měli rádi, patřili mezi oblíbené...
Poslední noc strávili spolu venku pod hvězdnou noční oblohou. Procházeli se a povídali si. Zastavili se uprostřed pole. Bylo chladno a tak ji on obejmul. Krásná chvíle. Oba si přáli,aby nikdy neskončila, ale ani jeden to neřekl nahlas. Báli se porušit to krásné co mezi nimi bylo. Padala hvězda. Oba upřeli pohledy na tu krásu.
,,Přála jsi si něco?''
,,Samozřejmě a ty?''
,,Ano.Snad se to splní...''
,,A co jsi si přál?''
,,To ti nepovím jinak se mi to nesplní a to by byla velká škoda.''
A o trochu pevněji ji obejmul. Začala padat mlha a tak se rozhodli,že půjdou spát. Na schodech se k ní vrátil a dal ji pusu. Sotva se ji dotkl, ale jako by jí projel blesk.
,,Dobrou noc.''
Popřál ji a odešel do svého pokoje.
Tábor skončil. Občas se potkali,ale jen zběžně na pár chvil. Chyběl jeden druhému,ale nepřipouštěli si to.Vždyť to není možné...nebo co se to tedy tu noc stalo?
Jednou ji,ale přišla zpráva...
AHOJ!JAK SE MAS?MOC RAD BYCH TE ZASE VIDEL...
Ani nevěděla proč, ale srdíčko jí zaplesalo radostí. Nechtěla si přiznat, ale ten její kamarád ji chyběl čím dál víc. A hlavně jeho objetí...
AHOJ,CELKEM DOBRE TAKY BYCH TE CHTELA VIDET...
Odeslala zprávu a s napětím čekala na odpověď.
NEVIM CO SE TO STALO,ALE PROSTE TI MUSIM NECO RICT...
Celá se chvěla a čekala co se dál stane,co ji chce říct? Potěší jí to, a nebo zlomí srdíčko?
A CO?MUZES MI TO PROSIM RICT.NETRAP ME PROSIM...
Poslala zprávičku a čekala na odpověď..
On mezitím kráčel po ulici a měl plnou hlavu jenom ji. Nevěděl jak to napsat, že mu schází čím dál víc, že každý večer před spaním myslí na ten poslední večer. Na večer kdy padala hvězda a on si přál, aby se jednou odhodlal a řekl ji co cítí. Bezmyšlenkovitě kráčel po ulici a ťukal do mobilu ty nejkrásnější slovíčka. Blížil se k přechodu a nezvedl svoje krásné oči, v kterých se ona vždy topila. Zmáčkl odeslat. Byla to poslední věc co udělal...
Ona čekala a dočkala se.
ODPUST MI, JSEM HLUPAK, ZE JSEM TO NEUDELAL DRIV. TOLIK CASU JSME ZTRATILI... STALE NA TEBE MYSLIM. ZJISTIL JSEM, ZE BEZ TVEHO OBJETI NEMUZU BYT. STALE MI SCHAZIS. ZAMILOVAL JSEM SE...DO TEBE.

Na co čekáte??

Na co čekáte ...?

Kdybyste měli co nejdříve umřít a mohli byste si ještě naposledy zatelefonovat... Komu byste zavolali? Co byste řekli? A na co čekáte...?

Necítila bolest. Vlastně jí bylo docela fajn. Jako kdyby v největším vedru chodila bosýma nohama po studených dlaždicích. Jako kdyby si nechávala rozpouštět čtvereček čokolády na jazyku nebo jako kdyby hladila kotě, které jí usnulo v náručí. Nevnímala. Měla zavřené oči a usmívala se. V myšlenkách se k němu naposledy přitulila, nechala se políbit na rty a pak ho shodila ze skály. Pozorovala, jak padá. Jak se jí pomalu vzdaluje, v očích děs, ve tváři výraz prasete po první ráně. Překvapilo ho, že necítí bolest, když dopadl. Vlastně mu bylo fajn. Jako kdyby v největším vedru chodil bosýma nohama po studených dlaždicích.

Komu byste zavolali? Co byste řekli? A na co čekáte...? Četla ty řádky pořád dokola, dokud je neznala nazpaměť, a pak si je celou dobu potichu opakovala. Komu byste zavolali? Co byste řekli? Obracela mobil v ruce. Co byste řekli? A na co čekáte? A na co čekáte? Dojela šipkou v telefonní seznamu na jeho jméno. A na co čekáte?

"Terezo?" Překvapený hlas.
Na druhé straně ticho. Chvilku. "Ahoj."
"Potřebuješ něco?"
"Jo... Chtěla jsem ti říct, že mě hrozně mrzí, jak jsem se chovala..."
Odmlka. "Je to víc jak půl roku."
"Já vím." Odmlka.
"Ještě něco?"
"Jo."
"Co?"
"Miluju tě."
Odmlka. "Terezo... Co to má kurva znamenat?"
"Jenom chci, abys to věděl. Ahoj."
"A teď co?! Teď mi to jako položíš?"
"Asi jo."
"Skvělý."
Odmlka.
"Ještě něco?"
"Už nic."
Zasmál se. Ironicky. Nešťastně. "Ty se na mě vykašleš, pak o tobě půl roku neslyšim, nevim jestli vůbec žiješ, a pak mi zavoláš, řekneš mi tohle a zase mi zmizíš ze života?"
"Hrozně mě to... všechno mrzí..." Plakala. Zavěsila.

Hodil na sebe bundu, vzal klíčky od auta a vyrazil. Než bude pozdě. Červenou na semaforu ignoroval. Možná neměl... A možná to tak bylo lepší.

Jen poslouchej

Teče slaná řeka údolím zlomených duší....
,,Jen pojď a napij se!'' láká jemný hlas.je tak milý,měkký a laskavý.jako by tě hladil a objímal.
,,Tak přistup a ponoř své bolesti.Odplavou a už se nikdy nevrátí.'' přistupuješ pomalu k řece a už z dálky cítíš tu mrazivou krásu co z ní vystupuje.je tak ledová až pálí na duši,ale při tom je to jako balzám na poraněná místa.jen si představ jak se ti uleví až se do ní celá ponoříš! už stojíš na břehu.zvláštní.v řece neplave nic živé.a v okolí také nic neroste.jen suchá pláň bez konce.slunce na obzoru zapadá.celou tu věčnost se nehnulo z místa.je tmavé a pláče.kanoucí slzy slunce.ano,to je ta řeka.svět pláče sám nad sebou.vstupuješ do řeky.slzy ti omývají kotníky.jdeš hlouběji a hlouběji
,,Už brzy budeme spolu!'' šeptá hlas.těšíš se na tu chvíli až uvidíš toho co tě tak hladí.slzy ti dosahují do pasu.ale co to.cítíš jak se ti rozbušilo znovu zlomené srdce.to už máš,ale hladinu nad sebou a srdce zase utichá.......už na věky