Láska

Mé srdce bloudilo…

Mé srdce bloudilo, dlouho a tiše, má pokorná duše teď tato slova píše. Býval jsem smutný, chyběla mi něha, býval jsem osamělý, která duše by tohle dobrovolně chtěla? Býval jsem přísný, tvrdý jak kámen, chtěl jsem se ukrývat za tmavým rámem. Přestal jsem věřit, doufat a snít, na tvrdé dno, často jsem slít. Chtěl jsem být milován, přátel mít spousty, navenek šašek byl, uvnitř jen trosky…

Pak se cos změnilo, život to tak chtěl. Kdy přesně? Nevím již, vím jen, že jsem oněměl!

Poznal jsem ženu, jenž múzou mi byla. Poznal jsem dívku, která mne povzbudila. Poznal jsem anděla, který mne zvedl, pomohl pochopit, za ruku vedl. Zčista se zjevila, odkud, to nevím dnes, jako by přišla snad, až z prachu velkoměst. Byla to kráska, tváře jak víla, co bylo však krásnější? Ta její síla! V tom jejím životě, jistě si prošla, trním a bodláčím, z cesty však nesešla. Láska jí chyběla, doteky, něha…Nevzdat se, vstát a jít! Tomu mne naučila! Pokaždé, když znovu upadnu, vzpomenu si na ni, jak říká: „Měj sílu! Odvahu!“

Nakonec potkala muže jak ze snů, ten, po němž toužila, našel k ní cestu! Zní to jak pohádka? Nevěřte tomu! Nebýt tak silná a odvážná, nedojde k tomu!

Ptáš se mně hladově, „Kdo je ta žena a anděl“? Jedna to osoba! Osud tomu chtěl.
Jsi to jen a jen Ty Lásko moc Tě miluji, a nikdy Tě o Tebe nechci přijít

Ty a Já…znovu?

Koukám na Tvou fotku, moje srdce se zachmuřuje, ale v té bouři pocitů, které mě nutí uvažovat o tom, zda Ty o mně kdy budeš stát, se mi v hlavě míhá něco silnějšího. TOUHA. Nezkrotná, černá postava s čistě bílýma očima a nyní mě jimi propaluje. Spaluje mě zvenku i zevnitř. Sílí. Roste. Bují a kvete. Nic mě již nedonutí se tě nyní vzdát…
Jsi tu se mnou…
Každé Tvé slovo vnímám všemi smysly, pozoruji Tě a těší mě Tě provokovat. Chci, abys také toužil, abys zažil ten pocit a mohl jen potají doufat, že se stanu Tvou. Vím, co mám dělat, abys také chtěl… Není to tak těžké, jak se zdá, ale budeš chtít stále?
Tak ráda bych se Ti vzdala, ale cosi mě nutí již z principu Ti nevyhovět. Začínáš mě vnímat, cítíš to taky? Teď už ano. Ovládá Tě to stejně, jako mě. Nezvládáš situaci a upadáš v zapomnění pod mým ostrým pohledem. Tvé modré oči, jindy tak zamyšlené a nehnuté, teď těkají z místa na místo.
Nechceš se na mě podívat. Máš strach. Strach, že mi podlehneš, chci se Ti vysmát, za to, jak mě trápíš a vrátit Ti to, ale nejde to, také podléhám. Tvůj smutný pohled mě vrací zpět ze světa stínů a snů. Opět Tě vnímám, nyní spíše sluchem a zrakem, ostatní smysly utichly a mé rozbouřené tělo se snaží uklidnit…
Nedaří se, těla se proplétají a mysl usíná, srdce tluče a pot kape. Láska vstává a Nenávist s ní. Vztek také přišel na návštěvu, ruku v ruce se Vzrušením. Postupně vše opadá, těla jsou ukojená a mysl se probouzí.
Křečovitě svírám jednu ruku ve druhé a v horečce myslím na Tebe, na mě, na NÁS.
Bude nějaké my? Staneme se párem? Nebo snad jedním tělem na jednu noc? Či se pouze naše duše spojí? Co bude dál? Co mám dělat? Tělo by chtělo, srdce též, jen starý dobrý rozum káže zdrženlivost. Proč vlastně? Co by se stalo, kdybychom byli spolu? Nic…
Je to jen pouhý lidský strach, co nás od sebe drží, strach z poznání nového. Strach ze zklamání a smutku.
Jak tohle dopadne? Kdo to ví? Já tedy ne…